Zemřel jí manžel a ona se rozhodla stát se prezidentkou. Ve zkratce start příběhu, v němž hraje hlavní roli slovenská profesorka sociologie IVETA RADIČOVÁ (53), právě NEJPOPULÁRNĚJŠÍ ŽENA-POLITIČKA SLOVENSKA. Ten příběh má strhující výstavbu: po prohraných prezidentských volbách, ostudném přešlapu v parlamentu, skandálním rozchodu s ochrnutým přítelem a s cejchem politické mrtvoly se znovu vrátí na výsluní. Možná.

Aktuálně soutěžíte o místo lídra SDK-DS (opoziční Slovenská demokratická a kresťanská únia-Demokratická strana - pozn. aut.) s bývalým ministrem financí Ivanem Miklošem. Proč ? Stojí vám to za to?

Tu noc, kdy jsem před víc než rokem složila mandát v parlamentu, mi přišla nabídka nastoupit na univerzitu v Yale. Můžu si vybírat, kde budu přednášet. Chci dopsat další knihu a pracovat na dalších projektech. Konečně jet lyžovat. Ale ještě mám páru a dech dělat i jiné věci. Nestala jsem se prezidentkou, udělala jsem chybu při hlasování a musela odejít z parlamentu, někteří to vyhodnotili tak, že jsem politická mrtvola. Soutěž, volby, to je jediný správný legitimní způsob návratu do politiky. A tak to chci.

Před lety jste byla oblíbená a studenty obdivovaná blonďatá profesorka sociologie, dneska jste nejoblíbenější slovenská politička - čím si to vysvětlujete?

Doufám, že jsem stále oblíbená profesorka, působím totiž stále na dvou univerzitách. A politika? Já do ní vstoupila ve zvláštní životní situaci. Ne, slovo zvláštní je dehonestující, byla to nejtěžší situace v mém životě: zemřel můj muž. (slovenský humorista Stanislav Radič zemřel v dubnu 2005 - pozn. aut.) Dostala jsem nabídku na ministerské křeslo; pro mě byl vstup do politiky pokusem o restart, začít žít, a ne jen živořit. Opakovaně mi nabízeli podobné posty, ale já bývala ve svém životě šťastná a neviděla důvod, proč platit cenu za vstup do vrcholové politiky. Bylo mi vždy zřejmé, co všechno to obnáší. Tentokrát jsem ale řekla nové výzvě ano s tím, že to obrovské místo v srdci, které bylo zaplněno jen smutkem, zkusím zčásti vyplnit zážitkem z toho, že moje existence má zase nějaký smysl.

Zvláštní pokus o záchranu sebe samé.

Byl to pokus o hledání odpovědi na otázku, jak mám dál žít, aby bytí nebylo jen bytí, ale žití. Navíc, roky jsem se věnovala sociální politice, mám z ní profesuru a neskromně musím říct, že své práci rozumím. I tento rozměr tam samozřejmě byl.

Rozhodovala jste se dlouho, zda to udělat?

Měla jsem na to tři dny. Určující bylo dceřino "ano". Bez úsměvu řekla: "Tak to zkus." A teprve rok a tři čtvrtě po manželově smrti přišla satisfakce. Řekla mi, že se mi zase smějí oči, nevěřila už, že se to někdy stane. Bylo to v den, kdy přes celé politické spektrum prošel můj první zákon o službách v zaměstnanosti, který řeší nezaměstnanost. To byl můj skutečný restart.

Žijete tedy nový život. To, co bylo předtím, smrtí manžela skončilo a nastoupila politika.

Neskončilo. Nikdy to neskončí. Když člověk žije většinu svého života s jedním partnerem, jsou momenty, kdy už jde jen těžko odlišit, co jsem já a co je on. Stano je součástí mého života, na mnohé věci se dívám jeho očima a vnímám je jeho způsobem. Naučil mě hledat i v těch nejvážnějších situacích humor. Zůstal tu ve mně a ještě víc v naší dceři. Je tady.

Tohle je tedy hlavně rozhovor o lásce a pak také o sociální politice.

Ano, je. A sociální politika se bez lásky stejně dělat nedá.

Co by říkal manžel-humorista na to, že kandidujete na prezidentku, pak jdete do primárek, že jste politička?

Chodil na všechny moje důležité přednášky, četl všechny moje stati a knihy. Já zase četla jeho. Pro mě to bylo jednodušší, protože já se nad těmi jeho smála, zatímco on si k těm mým bral slovník cizích slov. A pak mi texty vracel s poznámkami. Zaprvé s čísly nad slovy, to kvůli špatnému slovosledu, a za druhé s vlnovkami a poznámkou: Přelož!

Copak by vpisoval do vašich politických projevů?

Tak asi stejné věci a občas by možná po straně připsal: ha, ha, ha. Stanova zpětná vazba mi nesmírně chybí. I dneska bych se na ni těšila. Neuměla jsem si představit, že by někdy nebyl, že by nepřišel domů.

Kolikrát jste si od toho rozhodnutí vstoupit do politiky řekla, že to možná není ta správná výplň bolavého srdce?

Ani jednou. V jeden jediný okamžik mi to bylo možná líto. Když přišly předčasné volby. Slíbila jsem totiž, co všechno za rok ve funkci udělám, a najednou to nebyl rok, ale jen osm měsíců. Říkala jsem si, k čertu, proč nemám ještě pár měsíců, abych udělala ještě pár věcí?

Kolem vás se vždycky houfovali obdivovatelé. Místo nich teď máte stranické přívržence, voliče. To je jiný druh obdivu, než jste jako respektovaná profesorka s krásnými vlasy a hezkýma nohama znala, ne?

Upřímně, je to na jedné straně podobný obdiv, na druhé ale až neuvěřitelná nenávist. To je nový rozměr. Fakt je ale, že nenávist se projevuje především prostřednictvím anonymů, takže si ji nemám ani s kým vyříkat. Takhle o vás vznikají mýty, stereotypy. Někdo je produkuje, jiný je opakuje a vy nevíte ani kdo, ani proč to dělá. Může to mít různé motivace, často ten člověk fandí někomu jinému a má potřebu protihráče likvidovat a lámat. Mě to ale ani nezlikviduje, ani nezlomí.

Vy si ty anonymy čtete?

Čtu. A vím, že v tomto momentě, kdy vám to říkám, způsobuji, že mi jich začne chodit mnohem víc.

Proč to čtete? Už jste se snad z nějakého anonymu něco podstatného dozvěděla?

O sobě samozřejmě nic. Ale o lidech, kteří je píší. Ti tu žijí mezi námi.

Ano, a jsou to jistě i voliči, tak se jim říká.

Možná jsou to i voliči, ale třeba i ti, kteří k volbám vůbec nejdou. Zajímají mě snad ani ne jako političku, ale jako socioložku. Anonym je přece sociologický fenomén. Abychom si správně rozuměly, já s tím zásadně nesouhlasím, ale zajímá mě to. Je to koncentrovaná frustrace, nespokojenost, hněv, zbavování se vlastní zodpovědnosti. Může to mít, mimochodem, i masové projevy, ale to už jsme u psychologie davu.

Na Slovensku to bývalo patrné, když se v devadesátých letech scházeli nastartovaní Mečiarovi přívrženci na stadiónech.

Ano. Anebo při shromážděních ať už pro rozdělení, či proti rozdělení státu. Nezapomenu na to, jak mě tenkrát jeden mladý přívrženec samostatnosti chtěl mlátit slovenskou vlajkou. Na začátku je anonymní dopis a na konci nebezpečný masový extremistický projev.

Proč jste se vlastně chtěla stát prezidentkou?

Dlouho jsem to zvažovala. Byla jsem tenkrát na víkend ve Slovinsku a zavolali mi novináři, že z výzkumu veřejného mínění vyplynulo, že na otevřenou otázku, kdo by měl být na Slovensku prezidentem, uvedli lidé spontánně Gašparoviče a Radičovou. Byla jsem poctěná, zaražená a mile překvapená. Nikdy jsem o tom do té chvíle nepřemýšlela. Tak jsem vydala stanovisko, že bude-li poptávka a najdu-li odpověď na otázku, proč bych měla nabídku přijmout, co můžu dělat lée a jinak a k tomu mě budou podporovat opoziční strany a v neposlední řadě moje dcera, výzvu přijmu. A pak jsem se ještě dodatečně zamyslela nad tím, jaké to bude postavit se na Slovensku žena proti muži.

To je na Slovensku asi složitější než jinde, ne?

Budu to dokumentovat krátkým příběhem. Byla jsem při kampani na východním Slovensku. Přišel za mnou asi padesátiletý pán a velmi slušně se mě zeptal, co má dělat, protože je invalida s nízkým důchodem. Neví, jak řešit svou životní situaci. Asi dvacet minut jsem mu vysvětlovala, jak by měl postupovat. Už jsem měla i chvíli pocit, že mám zase o jednoho voliče víc. A on se na mě na závěr zadíval a povídá mi: "Paní Radičová a vy fakt nemáte v té kuchyni co dělat?" Takže tak to je. A navíc, já šla v té chvíli proti ostřílenému politikovi s podporou protokolu a silných politických stran.

Tedy proti už zkušenému prezidentovi.

Na začátku jsem si to nemyslela, ale teď už vím, že zkušenost může být i velmi nevýhodná věc. Nemít zkušenost pro mě znamenalo, že jsem nebyla poznamenaná různými kompromisy, intrikami a problematickými prohlášeními či protizákonnými činy.

Zrovna tady na Slovensku bych asi neusilovala o prezidentský post. Hlavy státu se tu za posledních patnáct let dočkaly nejednou velmi nedůstojných označení i konců.

Uměla bych vyjmenovat řadu prezidentů, kteří nevládli anebo nevládnou důstojně. A to i v okolních zemích. A umím vyjmenovat i řadu zemí, před jejichž prezidenty klobouk dolů. Třeba Finsko, kde je to dokonce dáma. Důstojná, populární a aktivní.

Že by byla vaším vzorem finská prezidentka?

Vzor je slušnost, otevřenost, schopnost přiznat chybu, tolerance. Byli politikové, kteří pro mě představují tyto vlastnosti, třeba Winston Churchill. A smekám také před Angelou Merkelovou a s úctou si vzpomínám i na prezidenta Havla.

Znovu se zeptám: Je to vážně výhra být prezidentem Slovenska?

Zvítězit by určitě byla výhra. I když já za výhru pokládám i ten skoro milión preferenčních hlasů, které jsem dostala. Bezmála milión lidí! Jsem z toho doteď dojatá a užaslá. Jsem nejšťastnější milionář na planetě.

Proč jste tedy nakonec nevyhrála?

Mě to nepřekvapilo, byla jsem na to připravená. Kromě některých jiných záležitostí jsem v kampani narazila na věci, které byly velmi nečisté. Například vytažení maďarské karty.

Ta se na Slovensku nabízí. S tou se tady hraje, ne?

Nabízí se to jen, když nemáte jiné řešení, jiná témata. Byla použita v podvodné antikampani - podle ní slibuji maďarským teritoriím autonomii. Mám dokument od policie, že autor tím spáchal trestný čin pomluvy.

Tak to už si dneska můžete dát za rámeček.

Také ho mám doma v rámečku, ano. Bylo to podvodné, ale zafungovalo to.

Vy jste ale s maďarskou kartou přece taky hrála. Vaše volební billboardy byly dvojjazyčné - byly na nich nápisy ve slovenštině a maďarštině.

Ano. A také v rusínštině. A pozor, dvojjazyčné billboardy byly jen tam, kde podle zákona dvojjazyčnost platí, kde žije víc než dvacet procent občanů jiné než slovenské národnosti.

Neříkejte mi, že to od vás nebyl kalkul, že vám šlo čistě o dodržení nějakého zákona.

Podle zákona jsem nemusela mít dvojjazyčné billboardy. Nevidím ale důvod, když už tu žije víc národností a kultur, proč bychom k nim nepromlouvali v jejich rodném jazyce. Co je kalkul? Že neignoruji fakt, že Slovensko je multikulturní země?

Zkusíte se znovu stát slovenskou prezidentkou?

Teď je příliš mnoho neznámých, my sociologové tomu říkáme proměnné. Mám před primárními volbami lídra SDKÚ-DS, netuším, jak dopadnou. Čekají nás parlamentní volby. Nic není jasné. Když Bůh dá, bude síla, energie, vůle, když mi občané opět projeví důvěru, tak ano, budu znovu kandidovat na prezidenta.

Četla jsem řadu analýz, proč prezidentkou nejste.

Já také. Mnohé analýzy politologů mě moc pobavily, je mi líto.

Já četla, že jste na lidi působila příliš mentorsky.

Ano, jedni říkali, že mentorsky, druzí, že komplikovaně. Jiní, že mám víc vysvětlovat, další, že mám méně vysvětlovat. Jedni, že se moc usmívám, druzí, že se neusmívám. Jedni, že moc kritizuji, druzí, že kritizuji málo.

Existuje prý ženská politická kultura. Někde jste o ní mluvila.

Uměla bych vyjmenovat pár dam, které vnesly do politiky jiný slovník, způsoby, jiné nakládání s hlasem i argumenty. A samozřejmě najdeme i takové, u kterých kdybyste neviděli tvář a neslyšeli hlas, neumíte určit pohlaví. Měli jsme i my takové, které v ničem nezaostávaly za kolegy, které bych označila jako nevychované. Víte, když jako normální Iveta Radičová sleduji v neděli v televizní debatě to skřípání, nemůžu to vydržet. Já to vypínám.

Vy vypínáte televizní politické debaty?

To se nedá sledovat bez újmy na zdraví. Říkám otevřeně, vypínám to, znervózňuje mě to. Cítím se při tom, jako kdyby na mě vylili kýbl neurózy, nespravedlnosti a různých pseudopravd. Nikdy v tom množství zvuků a slov nezachytím podstatu. Já se ve své politické kariéře snažím o cosi výrazně jiného.

Posbírala jste devět set osmdesát tisíc preferenčních hlasů na jednu stranu, na druhou jste zažila i politickou ostudu se vším všudy. Jaké to bylo?

Stalo se to třináct dnů po vyhlášení prezidentských voleb. Byl to úplně obyčejný lidský zkrat a únava. Kolegyně za pultem veřejně oznámila, že bude hlasovat pro, zapomněla magnetickou kartičku, nestíhala s ní doběhnout a v tom chaosu jsem tedy místo ní stiskla tlačítko, tedy hlasovala. Hloupost. Hlasování se událo v úterý večer po páté hodině, já se v té vteřině veřejně omluvila. Řekla jsem, že jsem udělala chybu a jsem připravená vzdát se mandátu. Potřebovala jsem to ale předtím oznámit prezídiu strany, probrat s poslaneckým klubem a dalšími lidmi. Říct to doma. Potřebovala jsem na to jeden jediný den a složila jsem mandát. Během noci ze mě nejmenovaný deník udělal politickou mrtvolu.

Jaké to je být politická mrtvola?

Myslíte asi, jaké to je přečíst si to o sobě. Protože já nebyla nikdy politická mrtvola, jen jsem to o sobě četla.

A vzápětí jste se k radosti bulváru rozešla s partnerem, kterého jste si při kampani chtěla brát. To asi byla síla, ne?

Politik je veřejné zboží, je znárodněný. A bulvár překračuje hranici mezi soukromím a intimitou. Ztrátu partnera zažívají všichni. Za normálních okolností bychom se sešli a rozešli. Tím, že jsem se stala veřejným zbožím, kladli mi otázky, které, podle mě, nikoho nezajímají.

Bývalá kandidátka na prezidentku vyhodila ochrnutého, o deset let mladšího partnera, předsedu Slovenského paralympijského výboru z domu? Myslím, že to naopak zajímalo všechny.

Politik má žít uspořádaným životem. Ztráta lásky není morální hřích ani zločin, ale bohužel součást života.

Bylo to pro vás asi těžké období, když to shrneme.

Bylo toho najednou opravdu moc. Ale je to pro mě celé uzavřené a nebudu o tom už mluvit.

A jak to s vámi bude dál?

To nevím. Ale vím, že jsem svobodný člověk, a přesně poznám, kdy a jak mám odejít.

To si myslí všichni politikové.

Myslíte? Většinou jsou natolik svázaní s politikou, vnímají to jako své životní poslání. To u mě neplatí. Já budu v politice do té doby, dokud budu sama se sebou spokojená, dokud budu mít pocit, že vykonávám smysluplnou práci. Nechci, aby se tahle věta vytrhla z kontextu a odlila do bronzu. Myslím ji v plném kontaktu s realitou, se světem, životem i s těmi anonymními dopisy. Dokud budu mít pocit, že umím pomoct, tak to má smysl. Až dospěji k tomu, že s věcmi nejsem schopna hýbat, nebo bych měla překročit hranici základních hodnot a morálky, tak určitě odejdu.



IVETA RADIČOVÁ (53) je slovenská politička a socioložka. Bývalá ministryně práce, sociálních věcí a rodiny ve vládě Mikuláše Dzurindy se v roce 2009 neúspěšně pokusila stát slovenskou prezidentkou. Ve druhém kole ji porazil dosavadní prezident Ivan Gašparovič. V těchto dnech usiluje o návrat na špičku slovenské politiky. Poté, co odstoupil kvůli skandálu ohledně financování své strany z pozice lídra SNKÚ-DS bývalý premiér Mikuláš Dzurinda, usiluje Radičová o první místo na kandidátce do květnových parlamentních voleb. Jejím protivníkem je bývalý ministr financí Ivan Mikloš. Manželem Ivety Radičové byl známý slovenský humorista Stano Radič, který zemřel v roce 2005.